...Konec stereotypu...

1. april 2012 at 15:48 | Spook |  Kreslím,fotím,vytvářím
...Tak tu mám opožděně tu povídku...
...není to nic ekšn, ale když se člověk nudí...
...snad se Vám bude líbit...


Nad zemí byl lehký nános mlhy. Vlhký vzduch.

Ona kouřila cigaretu značky Marlboro. Dívala se do dálky a lehce se pohupovala na futrálu od saxofonu. Seděla za zídkou. Byla to perfektní skrýš na konci města. Okolo té skrýše, nebo spíše vybetonovaného plácku a na kterém se všude váleli špačky od cigaret, vedli koleje. Žádný vlak tu už ale chvilku neprojel.

S jejími dlouhými kudrnatými vlasy si pohrával vítr. A její plné, rudé rty vyfoukly poslední obláček cigaretového kouře a cigaretu zahodila do dálky. Svýma černýma očima, které byli lehce do šikma okolí a veliké stromy. Poslouchala její oblíbenou píseň z Amelie z Montmartu a přemýšlela nad tím, co kdysi bylo. Jaká byla kdysi ona.

Dříve nebývala nespolečenská. Bývala milá a stále se smála. To už teď nebylo. Přestalo to ve chvíli, kdy si uvědomila, jak se k ní její "kamarádky" chovali. Že s ní byli, jen když se jim to hodilo. 6e si od nich nechala srát na hlavu. V tu chvíli se přestala smát. Chodit s nima ven. Nechtěla už dělat to, co od ní očekávali.

Pořád a stále měla na tváři malý dolíček. Ikdyž už se nesmála, tak se stále usmívala. Ikdyž na ní třeba někdo křičel. Nechtěla se mračit. Už jen proto, že když vám někdo řekne něco hnusného, nebo tak, že by jste se správně mračit měli.To byla jedna z jejích zvláštností. Možná to na někoho v některých situacích působilo drze, ale to nebyl účel.

Prokřupala si prsty na rukou a zvedla se. Vzala futrál od saxofonu a pomalu šla uličkou přes město domů.

Ve sluchátkách jí začala hrát jiná písnička. Její oblíbená. Jmenovala se Everyday a objevila jí při sledování filmu Mr. Nobody, nebo Lepší už to nebude. Za veselého rytmu té písně došla domů. Tam si sedla ke stolu se svou matkou k večeři. Povídali si o tom, co se stalo nového a tak.

Její matka jí vždy podporovala v tom, aby se s jejími bývalými kamarádkami nebavila. Vadili jí a říkala, že se chovají jako postřelené husy, nebo namyšlené pipinky. Ikdyž jí osobně to trochu občas mrzelo, protože se tak chovávala taky.

Ona střelená byla, ale jinak. Nekoukala po každém klukovi. Neměla ani stejný vkus, jako její kamarádky. Ona říkávala, že když už chlapa, tak chlapa. Né nějakého nagelovaného, pohublého páprďu. Proto chodila jen se dvouma rukama. Obou litovala. Jeden byl takový páprda a ten druhý dle jejího mínění zatuchlý cvok.

Její matka ani o jednom z nich nevěděla a tak jí stále vtloukala do hlavy, že je přeci strašně krásná a že nechápe, jak nemůže mít kluka. Skoro občas mívala strach, že je její dcera lehce "přihřátá". Ale neměla žádné důkazy, takže to musela nechat iluzí někde v hluboko v tajném šuplíčku plném tajných domněnek.

Dcera se po večeři odebrala do svého pokoje. Sedla si na postel a do rukou vzala velký tlustý a už pomalu se rozpadající deníček. Pomalu do něj začala psát. Byla to poslední stránka. Zhluboka se nadechla a začala psát:



Tak dlouho jsem se snažila najít něco, co by mě naplňovalo. A nic. Tohle je poslední stránka a také poslední vzpomínka na mého otce. Žiju každý den stejně. Ráno vstanu. Upravím se. Jdu do školy. Jsem ve škole. Jdu na oběd. Jdu domů. Vezmu skicák a jdu ven něco nakreslit. Pak si jdu zahrát na ságo do lidušky. Pomalu jdu domů. Občas k řece pustit papírovou lodičku. Pak domů. Tam se navečeřím s mamkou. Napíšu sem do tohohle deníčku to samé, co už jsem dělala tolik dní, týdnů, měsíců před tím. Pak si dám vanu. Odlíčím se. Přečtu 30 stránek z nějaké knížky a usínám u skladby od Ludovica Einaudiho. Štve mě to. Nechci už žít tak stereotypně. Musím začít žít. Musím si najít nějaké přátele. Aby byli alespoň trochu takoví, jako jsem já. Chci jít do kina. Vždycky jsem na filmy koukala jen o víkendu a to na DVD. Prostě chci žít. A prvním krokem je to, že se TEBE deníčku zbavím. Abych už neměla šanci si do něčeho zapisovat pořád to samé. Proto teď nepůjdu do vany, ale obuji se a odnesu tě pryč.



A vážně to udělala. Hodila na sebe svetřík, plátěný kabát, obula se. Vzala deník. Matce řekla, že se jde projít a vyšla ven.

Pomalu šla ulicí. Byl už večer a pouliční lampy svítily. Ona pomalu šla k mostu, který byl asi kilometr od jejich domu. Došla tam. Na chvíli se opřela o zábradlí, které most ohraničovalo. Chvíli pozorovala vodu. Zhluboka se nadechla a vydechla. Prohrábla si vlasy. Pak pohladila deník po tvrdých deskách.

Napřáhla ruku a vyhodila deník do vzduchu. Ten padal, až spadl do vody. Cáklo to, ale ne moc.

Na tváři se jí objevil zase ten krásný dolíček. Pozorovala, jak deník odplouval po řece.

Trhla sebou, když slyšela, že jí někdo oslovil. "Ahoj…" odpověděla trochu rozpačitě.

"Já jsem Patrik…" představil se jí a trochu k ní popošel.

Ten Patrik byl vysoký a urostlý. Měl tmavé vlasy, které byly lehce delší. Pod lampou viděla, že má modré oči. Měl užší rty, které skrývali malý úsměv.

Usmála se "Já jsem Líza…" odpověděla mu a lehce si skousla spodní ret.

"Mohl…bych tě doprovodit?" zeptal se nesměle.

Ona nic nenamítala a tak šli pomalu po mostě zpátky. Bylo to tak, jak si přála. Zahodí deník, plný stereotypu a přijde něco nového, co vůbec nebude čekat. A Patrika vůbec nečekala.

Kdyby to byl film, tak by tato scéna končila tak, že se pomalu vzdalují od kamery a jsou si stále blíže a blíže. A pak už slyšíte jen občasný smích.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement